Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudba sa globalizuje. Dokazujú to aj Dáni VOLBEAT, ktorí na jednej strane hrajú číro americkú hudbu, no svoje európske korene v žiadnom prípade nezapierajú. Hrajú muziku, ktorá je tak staromilská, až je originálna.
Prvýkrát som si VOLBEAT všimol na minuloročnom Sonisphere, kedy ma príjemne prekvapili hlavne dobrosrdečnou komunikáciou s publikom a „wall of love“. Áno, dobre čítate. Ľudia sa rozbehli proti sebe, aby sa v strede objali. Dokonalé.
Na aktuálnej doske „Beyond Hell/Above Heaven“ nám servírujú koktejl country, južanského rocku, bluesu, punku, rockabilly a rôznych odrôd metalu počúvajúcich na prívlastky power, thrash alebo groove. Od úvodného hopsavého nášupu „The Mirror And The Ripper“ je jasné, že táto šťavnatá štýlová kombinácia je prudko počúvateľná. Našťastie však album neostane pri jedinej dobrej skladbe na úvod.
Ústnou harmonikou ozdobená klipovka „Heaven Nor Hell“ dá spomenúť na MISFITS z čias debutu „Walk Among Us“, „Fallen“ vás zase navnadí vytiahnuť surf a utekať na priľahlú pláž, no a pri počúvaní „16 Dollars“ si zase predstavíte country klub a vysmiateho kontrabasistu otáčajúceho svoj nástroj okolo vlastnej osi. Na tvrdšiu strunu zahrá „Evelyn“ s hosťujúcim Barneym z NAPALM DEATH (!) alebo „7 Shots“, v ktorej si zaškriekal Mille Petrozza (KREATOR) a na gitaru zahral Michael Denner (KING DIAMOND, MERCYFUL FATE).
Frontman Michael Poulsen v sebe miesi Jamesa Hetfielda, Glenna Danziga, Elvisa aj Johnnyho Casha. Aj „ohoz“ má podobne ako celá kapela dokonale zvládnutý. Štvorakordové, vo svojej podstate popové songy, v podaní VOLBEAT znejú neskutočne hitovo, no keď je treba, vedia vytiahnuť aj technickejšie čísla (KREATOROM načuchnutá „Who They Are“ alebo inflamesovskou akustickou gitarou opatrená „A New Day“).
Po vypočutí aktuálnej nahrávky a zosumarizovaní si rok starého vystúpenia dostávam dôvod, prečo sú na plagáte Nova Rocku napísaní rovnako veľkým písmom ako IRON MAIDEN, SYSTEM OF A DOWN a LINKIN PARK.
1. The Mirror And The Ripper
2. Heaven Nor Hell
3. Who They Are
4. Fallen
5. A Better Believer
6. 7 Shots
7. A New Day
8. 16 Dollars
9. A Warrior's Call
10. Magic Zone
11. Evelyn
12. Being 1
13. Thanks
Diskografie
Beyond Hell/Above Heaven (2010) Guitar Gangsters & Cadillac Blood (2008) Rock the Rebel/Metal the Devil (2007) The Strength/The Sound/The Songs (2005)
Pohodova muzicka krasne sa to pocuva hlavne v aute a recenzia krasne popisuje vsetky vplyvy kapiel ktore uz maju ten rocik na metalovych podiach za sebou :D
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.